Když jsme přemýšleli do jaké destinace vyrazíme na další cestovatelské putování, tak Island byla jasná volba. Jenže když jste cestovatelé, kteří chtějí své putování fotit a poznat kulturu dané země, tak se snažíte vyhnout hlavní turistické sezoně. A kdy je na Islandu nejméně lidí a jsou nejlevnější letenky? V únoru. A tak jsme vyrazili za polární kruh prakticky v tu nejhorší dobu. A nutno říci, že nás od toho řada lidí náležitě odrazovala. Jenže když jste zarputilý fotograf a cestovatel, tak vás taková maličkost jako počasí a nedostatek světla nezastaví!

Jako vždy jsme si udělali průzkum toho, co musíme vidět, zkusit, zažít a na co si dát pozor. Bez čeho prostě nemůžeme danou zemi opustit. Island je však velmi specifická země ve všech ohledech a směrech. Kromě dechberoucí přírody, úžasných lidí a specifického jazyka (nebojte, většina populace mluví skvěle anglicky) je tu ještě jedna dokonalá věc. A to islandští koně! A to bez nadsázky. Kdo tyto malé koníky osobně nepoznal bude asi jen nechápavě vrtět hlavou. Je to ovšem úžasně houževnaté, přátelské a všestranné plemeno, které člověku opravdu velmi rychle přiroste k srdci. Tvrdí se, že toto plemeno má nejblíže k vikingským koním, které na ostrov kdysi dovezli, protože absence jiných plemen koní nezměnila příliš jejich přirozený vývoj. Odkazy na mytologii stejně jako na islandské koně potkáte po celém ostrově. Místní jsou na své plemeno náležitě hrdí a dokáží o něm mluvit hodiny. A oprávněně. Toto plemeno je tak specifické, že by o něm psát šlo na mnoho stran. Najít o něm můžete hromadu informací. Asi tou nejznámější je, že mají dva mimochody známé jako tölt a flying pace (u nás používáno označení rychlý skeid). Jenže jedna věc je si něco najít a přečíst a druhá zažít. A tak jsem to rovnou zařadila do seznamu – musíme zkusit – k velké radosti mého manžela, který je nekoňák. Když jsem si chtěla nacpat své smradlavé rajtky do kufru sebou, tak mi to bylo zakázáno s tím, že se použité cajky nesmí vozit sebou na ostrov. Myslela jsem si, že si dělá srandu a jen mu vadí mé skvělé kalhoty, ale ukázalo se, že je to skutečně pravdou a na letišti by mi je vyhodili.Tím, že je Island ostrov se specifickou faunou a flórou je zakázané dovážet nejen cizí semena a zvířata, ale ani použité koňské vybavení. Stejně tak koně, kteří ostrov opustí se na něj již nemohou vrátit z důvodu možnosti zavlečení různých nemocí.

Ale zpátky k cestě a skutečným zážitkům. Vše bylo naplánováno, hromada teplých vrstev zabalená a narvaná do malého příručního zavazadla a batoh narvaný výbavou na focení. K tomu stažená hromada aplikací a důležitých informací a hurá vyrazit. V letadle se vždy těším na nové dobrodružství a plánuji. A už jsem plánovala co všechno uvidíme, navštívíme a kolik koní vyfotím. Byla jsem plná optimismu přesně do chvíle, než se pod námi objevily bílé hory a kompletně sněhem pokrytá krajina. Tehdy ještě přítel se na mě skepticky podíval a povídá – “Opravdu byl nejlepší nápad jet za polární kruh v zimě?” Přesně si pamatuji, jak jsem si tehdy odfrkla s tím, že jasně, že tohle není Island, že se jen letadlo otáčí nad Grónskem. Ale ono ne. Otáčelo se, aby začalo sestupovat, ale nad Islandem. V tu chvíli jsem si říkala, že jsem možná trošku nevychytala vhodnou dobu návštěvy, ale což, už jsme tam byli. Zbytek byl v pohodě, dohodnuté auto jsme dostali prakticky hned a nic nebyl problém. Dostali jsme varování, že musíme při výstupu vždycky držet dveře auta, aby je vítr nevyrval a že máme dávat pozor na létající asfalt. V tu chvíli jsme se oba shodli na tom, že jsme asi anglicky špatně rozuměli a vyrazili směr první muzeum v městečku Njarðvík. Zde jsme se dozvěděli o islandských koní nějaké ty další informace. Vzhledem k tomu, že to bylo vikingské muzeum, tak se to týkalo hlavně mytologie a historie ostrova. Během toho dne jsme moc živých koní neviděli, ale zato jsme zažili sněhovou bouři s bočním větrem a část cesty jsme museli jet v protisměru, aby nás nárazový vítr neodnesl ze silnice. Poprvé v životě jsem viděla zapadnout rolbu a ze silnice sjelo tolik aut, že jsem trošku pochybovala o našem putování. Leč místní jsou skvělí a rádi pomohou a nenechají nikoho ve štychu. A tak jsme potmě zdárně dojeli do ubytování, najedli se a odpadli po zážitcích, které jsme opravdu nikde nezažili. Ráno jsme vylezli ven, samozřejmě potmě, protože světla i v půl deváté příliš nebylo. Ale stačilo si počkat a viděli jsme svítání u nádherného vodopádu Skógafoss. A veškeré myšlenky, že únor není správný měsíc a že nebudu mít fotky koní byly pryč.

Od druhého dne jsme potkávali islanďáky prakticky všude (vyjma průsmyků hor). Podle asociace islandských koní jich registrují po světě asi 250 tisíc a z toho je 40 % na Islandu. V praxi to znamená, že je potkáte prakticky kdekoliv ve volné přírodě i u městeček. Vzhledem k roční době a počasí jsme se drželi hlavně kolem Ring Road (hlavní cesta kolem celého Islandu) a i u hlavní silnice je vidíte opravdu často. Velká polodivoká stáda, která netrápí nepřízeň počasí a jsou ji přizpůsobení. Pro fotografy je to tak skvělá možnost, že mohou nerušeně fotit a nikomu to nevadí a není třeba se ani předem domlouvat na farmách (i tam jsou ovšem velmi ochotní a focení jim nevadilo). Během našeho desetidenního putování jsem tak mohla fotit prakticky denně (vyjma uragánu) a pokaždé se mi naskytlo nové zbarvení, jiné stádo a hlavně jiné zátiší na pozadí. Island je tak pestrý, že nikdy nemáte stejnou fotku a ani stejně zbarveného koně. Nikdy jsem neviděla tak pestré plemeno koní.

Projeli jsme ostrov dokolečka, zažili věci, které u nás určitě nezažijeme, vyfotili tisíce fotek a naše putování se pomaličku blížilo konci a směřovali jsme zpátky do Reykjavíku, abychom byli blízko letiště v případě nepřízně počasí. Zažili jsme zimní i jarní počasí a za těch deset dní se nám posunulo množství světla skoro o hodinu. Mé noční vstávání kvůli polárním zářím bylo k ničemu a viděli jsme jen její černobílou verzi. Prostě jsme neměli štěstí, ale i tak to stálo za to a máme na to krásnou vzpomínku. Předposlední den jsem trošku zoufala, že jsem na žádném koni neseděla a že tedy nevím jak vypadají ty mimochody. A tak partner vyhověl mému přání, našli jsme malou rodinnou farmu kousek od našeho ubytování, domluvili podrobnosti a vyrazili jsme. Trochu jsem se bála, jak bude fungovat spojení jezdec a nejezdec na stejné projížďce, ale bylo to perfektní. A to mi ještě má drahá polovička nesdělila, že domluvila i to, že si chci vyzkoušet tölt a že bych ráda jela po pláži. Protože to jsou prostě věci, které si u nás moc nesplním. A dostala jsem zážitek na který budu celý život vzpomínat. Čtyřnohý parťák kterého jsem dostala byl bývalý šampion v töltu a rozhodně bych to do drobného tmavého plaváka neřekla. Partner dostal skvělou, mohutnější rezavou kobylku, která měla všechno na háku a byla skvělá pro začátečníka. Během hodinové vyjížďky jsme dostali víc informací o islandských koních nežli jsem našla na internetu. Majitelka stáje trpělivě vysvětlovala, jak funguje tölt a jak do něj koníka dostat. Majitel, který s námi jel také zase přišel s hromadou zajímavých informací. Během chvíle jsme pak všichni plynule přešli do töltu a dál nerušeně pokračovali v rozhovoru. Tento chod je totiž tak pohodlný a přirozený, že vám to ani nepřijde a jakmile v něm jednou jezdec je, tak mu připadá, jako by to znal. Majitelé nás vzali na černou pláž, aby nám ukázali mořské řasy. Řasy, které tam vyplavuje moře, totiž kdysi zajistili přežití koní na Islandu. Když byla nouze o potravu, koně se naučili jíst tyto řasy bohaté na  minerály a vitamíny a tak přežili krizi. Byla jsem majitelům vděčná. Splnili mi sen a ještě jsme zjistili řadu skvělých informací. Po cestě zpátky jsem jela s majitelkou napřed, abychom mohli tölt lehce rozparádit. Musím tento zážitek doporučit každému, je to opravdu něco jedinečného, co se prostě musí zažít.

Po všech zážitcích musím uznat, že mi Island přirostl k srdci. Zažila jsem tam věci, které jinde nezažijete, zasnoubila jsem se na spící sopce a pro fotografy je to zkrátka ráj. Ať fotíte cokoliv, na Islandu prostě najdete vyžití, motivaci a možnosti o kterých se vám jinde ani nesní. 

PS: nikdy neoznačujte islanďáky za poníky. Sice je toto plemeno drobné vzrůstem, ale kostru mají koňskou. Dokonce seženete v dárkových obchodech trička s hláškou – “Jsem kůň, ne pony!”

Odkaz na asociaci: https://www.horsesoficeland.is/ (jednou za čas mívají i soutěže pro fotografy a umělce 🙂 )

Článek vznikl pro online magazín Jak fotit koně.